V Bradavicích pošesté - Zkouška života a smrti

XXXVII. Zkouška života a smrti

„Co je to? Kde to jsem?“
Nebyl v žádné místnosti, nebyl ani nikde venku. Nebyl ani na Zemi, ani ve vesmíru.
Byl v bílém nekonečnu.
„To nechápu,“ řekl Harry rozpačitě, „co mám udělat?“
Nikdo neodpověděl.
Harry se zmateně rozhlédl okolo sebe.
Bílo. To bylo jediné, co viděl. Bílo pod ním, bílo nad ním i okolo něj. Ani vlastně nevěděl, na čem vůbec stojí…
Nebyla tam pevná zem, nebylo nebe…
Necítil sebemenší pohyb okolo sebe, necítil nic. Slyšel jen tlukot svého srdce a těžký přerývaný dech.
Bílé ticho čekalo…

***

Život, nebo smrt?

***

„Co mám udělat?“ zeptal se Harry znovu.
Co znamenalo to bílo kolem? Zklamal snad? Ještě ale žádnou zkoušku nepodstoupil. Znamenalo to tedy, že ani nemá cenu, aby ji vůbec podstoupil? Zůstane snad v tomhle bílém světě navždy?
Kdosi najednou promluvil. Nebyl to hlas jeho otce, ani Siriusův. Vlastně to nebyl hlas nikoho, koho by vůbec znal.
„Bojíš se?“
„Ano,“ odpověděl Harry popravdě.
„Bojíš se?“
Zaváhal. Už přeci jednou odpověděl. Byla to snad špatná odpověď? Očekávalo se snad od něj, že se nebude bát? Měl tedy říci ne?
„Ano,“ zopakoval.
„Bojíš se?“ zeptal se hlas znovu.

***

„Cože?“ vyjekl Sirius.
„Ano, je to tak,“ odvětil James klidně.
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Nemohl jsem. Snažil by ses ho zastavit. A to nejde. Svůj osud si každý píše sám,“ řekl James klidně. „Harry ví až moc dobře, do čeho se právě pouští. Mohl se vrátit, ale neudělal to. Zvolil si svou cestu tedy sám!“
„Ale... vždyť jde na smrt!“
„Ne, pokud mu budeme věřit.“
Sirius se křečovitě rozesmál. „Ale no tak, takovým žvástům přece nevěříš. Jak by mu mohlo pomoci, jestli mu budeme věřit, či ne? Jde na jistou smrt. Musím ho zastavit!“
„Už je pozdě. Je tam!“ řekl James prostě.
„Je tam, protože jsi ho strčil!“ vyštěkl Sirius.
„Zjistil, kdo jsem. Nemohl jsem riskovat, že by nakonec zaváhal. Jediné zaváhání by ho v tu chvíli stálo smrt!“
„Takže tím, žes ho poslal na smrt, jsi mu zachránil život?“ zeptal se Sirius sarkasticky.
„Vlastně ano. Takhle má mnohem větší šanci přežít.“ James se na chvíli odmlčel, pak ale pokračoval: „Neviň mne z toho, co se právě děje. Já Harryho pro Lektvar života neposlal!“
„Nebuď nespravedlivý. Kdybych věděl, co to obnáší, radši bych zůstal mrtvý. Měls mi to říct! Jestli se Harrymu něco stane, nikdy si to neodpustím.“
„Já vím, Tichošlápku, já vím. Neboj se, on to zvládne. Musíš mu jenom věřit.“

***

„Bojíš se?“
„Ano,“ zavrčel Harry. „A zeptáte-li se mě ještě jednou, odpovím totéž a pak se půjdu někam zakopat!“
Nastalo ticho.
„Kdo jste?“ odvážil se Harry.
Ticho.
„Co mám udělat?“
„Jsi z Nebelvíru?“
Ten hlas byl nepříjemný. Byl chladný, nepřátelský, snad i trochu nenávisti by se v něm našlo.
Harry spolkl jedovatou poznámku o sourozencích profesora Snapea a místo toho radši odpověděl: „Ano.“ Cítil, jak se chvěje.
„Hrdý, odvážný… nikoho a ničeho se nebojíš.“
„To ne. Odvážný možná trochu jsem, rozhodně se ale bojím hodně věcí.“
„Kdo se bojí, nesmí do lesa.“
„Nejsem žádná bačkora,“ ohradil se Harry.
„Jistě.“
„Co tím chcete říct?“
Hlas chvíli mlčel a pak jedovatě poznamenal: „Jsi slaboch. Je ti teprve šestnáct a už budeš mít dítě. Rodiče jsou mrtví, tvůj kmotr taktéž. Máš porazit největšího kouzelníka světa a přitom na to vůbec nemáš. Vždyť se na sebe podívej. Osud lidstva je předem rozhodnut. Jsi příliš mladý. Nemůžeš Pána Zla porazit.“
Tahle poznámka Harrym bolestivě projela jako blesk z nebe. Nejradši by něco velice nepěkného odsekl, na poslední chvíli se však zarazil a pečlivě zvažoval odpověď.
„Za svůj osud nemohu. Udělám však, co bude v mé moci, abych dokázal toho, co se ode mne očekává.“ Na okamžik se odmlčel, potom pokračoval: „Ginny miluji. Bude-li to třeba, položím za ni život!“
„Nenávidíš mne?“ zeptal se hlas.
„Ne. Nemohu nenávidět někoho, koho vůbec neznám!“
Bílo, které ho do té doby obklopovalo, dostalo nádech černě sametové noci a Harry se propadl.

***

Život.
Vesmír, Země, existence. Lidé, přátelé, rodina. Znalosti, škola, práce. Láska, vášeň, nevěra. Nenávist, problémy, samota. Štěstí, radost, slzy. Neštěstí, smutek, slzy. Peníze. Smrt.

***

Padal noční oblohou a hlavou se mu honily tisíce myšlenek.
Proč jenom je život tak zvláštní? Trpíte kvůli maličkostem a opravdové štěstí zažijete jen málokdy. Na sklonku života si uvědomíte, co všechno jste nestihli, co jste zmeškali a že už nemáte čas to napravit.
Tak proč žijeme?
Harry pocítil mírný tlak v hlavě, jakoby se mu do ní někdo dobýval.
Proč je život tak nefér? Proč zrovna jemu byl napsán osud spasitele? Proč zrovna jemu zemřeli rodiče?
Tlak v hlavě zesílil. Neviditelná ruka ho bolestivě svírala.
Proč? Proč zrovna on musel podstoupit tuhle zkoušku? Proč zrovna on se teď propadá kamsi do neznáma? Proč zrovna on? Vždyť přece nic neprovedl. Tak proč on?
Ta bolest, kterou teď pociťoval, byla nesnesitelná. Jakoby se někdo snažil rozmačkat všechno, co tam uvnitř měl. Byl to ten ledový hlas?
Jistě, byl to určitě on. Harry to věděl.
Proč by měl vůbec žít? Když zemře, uleví se mu. Když zemře, už nebude nic.
Když zemře, Voldemort ovládne svět. Zabije jeho přátele - jako to kdysi udělal s jeho rodiči. Co mu na tom ale záleží? Bude přeci mrtev. Bude mu to už jedno.
Bolest ho neúprosně zbavovala všech smyslů. Nic neviděl a nic ani neslyšel. Věděl jen, že chce, aby to přestalo. Věděl, že chce zemřít.
Plně se oddal svým myšlenkám a svůj osud ponechal náhodě. Nechtěl už za nic bojovat. Prohrál.
Už brzy bude konec.

A Harry stále padal…

***

Smrt.
Smrt…

***

A potom, když vše mělo skončit, v hlavě se mu vynořila jedna vzpomínka. Byla zcela jiná, než ty ostatní. Tahle byla šťastná.
Vzpomněl si na svou rudovlásku. Vzpomněl si na její úsměv, krásné oči a její hodné srdce. Vybavil si její hebké vlasy a něžné rty. Nesnášela, když si ji dobíral.
Když už pro nic jiného, tak pro ni a jejich dítě musel žít. Nemohl ji nechat samotnou. Nemohl snést pomyšlení na to, že by se trápila. Nechtěl, aby kvůli němu uronila jedinou slzu. Chtěl ji vidět navždy šťastnou.
On musel žít.
Jak hloupý to ale byl. Jak hloupě se to choval.
Zahnal všechny černé myšlenky a soustředil se jen na jednu. Na ni. Na jeho Ginny.
Tlak v hlavě polevil a on těžce dopadl na zem.

***

Když se probral, hlava mu nesnesitelně třeštila. Svět okolo se točil a Harry se stihl jakž takž naklonit, aby se mohl pořádně vyzvracet. Potom si zase lehl a jen tak nehybně přemýšlel, kde to asi je.
„Složil jsi zkoušku,“ promluvil hlas po chvíli.
Harry se naráz posadil, což způsobilo další vlnu zvracení.
Hlas pokračoval: „Máš velké srdce, Harry Pottere. V té nejhorší chvíli jsi nemyslel jen na sebe. Je ti pouhých šestnáct, jsi však rozvážný, nejprve přemýšlíš, než něco řekneš. Víš, kdy máš mlčet a kdy mluvit. Jsi hrdý, znáš ale i pokoru. Stojíš si za svým názorem a za to, čemu věříš, bys položil život. Není pochyb. Jsi Vyvolený!“
Harry nevěděl, jestli má něco říct, nebo se jen usmát, a tak prostě mlčel.
„A teď povstaň.“
„Rád bych,“ zamumlal. Hlava ho ještě pořád bolela a nohy ho neposlouchaly.
„Pomohu ti,“ řekl hlas klidně.
„Co? Co chcete…“ Harry se zarazil, když ucítil jakousi neviditelnou sílu, co ho zdvihala ze země. Za okamžik už stál pevně na nohou.
„Děkuji,“ řekl slušně.
„A teď ještě maličkost.“
Harry opět pocítil tlak ve své hlavě. Tentokráte to však bylo něco jiného. Kdosi se mu vrtal v každé části jeho mozku a pozměňoval jisté chyby a nedostatky.
Když to potom ustalo, obklopil ho vír barev a on se začal rychle otáčet. Rotoval ve vzduchu jako káča a začínalo se mu opět dělat nevolno.
Po chvíli se najednou zastavil a stanul znovu na pevné zemi, oděn v dlouhém, bílém plášti s kapucí.
„Co se to se mnou stalo?“ zeptal se podivně zastřeným hlasem. Cítil se zvláštně, tak nějak jinak. Něco v něm se totiž změnilo.
„Pokud složíš zkoušku, neznamená to jen, že jsi schopen čelit svému osudu. Získáš také schopnosti, o kterých se nesní ani těm největším kouzelníkům. Jak s nimi naložíš, to už záleží jen na tobě. Můžeš se stát mocným černokněžníkem a ovládnout svět. Můžeš je využít pro konání dobra a pomáhat druhým. Můžeš je také ignorovat, vždy v tobě ale budou a dřív nebo později je použiješ. Jsou součástí tebe. A teď se přemísti do Bradavické školy čar a kouzel. Je tě tam potřeba.
„Přemísti?“ podivil se Harry. „Copak to umím?“
„Neposlouchal jsi mne? Máš mimořádné schopnosti. Přemisťování je jen základ, který umí téměř každý kouzelník.“
„Takže… já umím všechno?“ rozzářil se Potter.
„Samozřejmě, že i tvé schopnosti jsou limitovány.“
„A co jsou ty hranice?“
„Nemůžeš nikoho donutit lásce, peníze si musíš poctivě vydělat a to hlavní – smrt ničím neoklameš.“
„Chápu,“ posmutněl Harry. Na okamžik se mu v mysli vytanula představa rodičů, Siriuse a jeho, pohromadě. „A co ten Lektvar života?“ vzpomněl si náhle.
„Je v malé, nerozbitné lahvičce, ve vnitřní kapse tvého pláště. Pamatuj, že navrátit jím život můžeš pouze jednomu člověku.“
„Vím.“ Na okamžik se odmlčel, pak ho však ještě něco napadlo. „I když mám ty schopnosti, nemohu je používat. Nebylo mi ještě sedmnáct...“
„S tím si nedělej starosti. Kouzlo nad tebou bylo zrušeno, Ministerstvo nikdy nezjistí, že jsi použil magii. A teď už jdi.“
„Ale…“
„Co zas?“
„I kdybych se uměl přemístit, nevím, jak se to dělá!“ Harry si připadal trochu hloupě.
„Své schopnosti se musíš naučit ovládat sám. Jedině tak dosáhneš kouzelnické úrovně, na kterou doopravdy máš. Nezapomeň však, že maximum, kterého můžeš dosáhnout, se vysoce liší od maxima nadaného, dospělého čaroděje.“ Hlas se na chvíli odmlčel a dodal tak svým slovům patřičný efekt. „Sbohem, Vyvolený, a hodně štěstí!“
„Dík,“ zabručel Harry.
Jak se má ksakru přemístit do Bradavic, když neví, jak se to dělá? A jestliže neví, jak se to dělá, bude se to muset naučit. V tom případě to ale neumí, což nedává smysl, protože ten hlas říkal, že to umí. Takže je třeba nehledat v tom žádnou vědu a prostě se přemístit. Jak jednoduché…
Teprve teď ho napadlo rozhlédnout se pořádně po okolí. Stál znovu před jeskyní, ve které poprvé slyšel hlas svého otce jinak, než v den jeho smrti.
Mohl se tam vrátit a konečně ho lépe poznat. Svého vlastního otce. Byl tam také Sirius a jeho matka určitě byla někde poblíž. Celá jeho rodina. Ti, které tolik miloval…
Toužebně se zahleděl ke vchodu do jeskyně, který byl stále přístupný. Pak se ale jen hořce pousmál a se slůvkem „sbohem“ se rozloučil.
„Do Bradavic, do Bradavic!“ úporně myslel na místo, kam se chtěl přemístit. V duchu si představoval, jak se jeho tělo přemisťuje a doufal, že se do Bradavic bezpečně dostanou všechny části jeho těla.
A potom náhle s hlasitým prásknutím zmizel…

***

Objevil se na bradavických pozemcích. Takže to dokázal. Přemístil se!
Pak se najednou zaraženě zamyslel.
Na bradavických pozemcích? Odkdy je možné přemisťovat se na bradavické pozemky? Jeho úvahu přerušily hlasité výkřiky, vycházející ze Vstupní síně.
Přišel pozdě!
Rozběhl se ke vstupní bráně a, zahalen v bíle kapuci, zastavil se až na jejím prahu. Jeho očím se naskytla šokující podívaná.
„Smrtijedi,“ zašeptal nenávistně.
Potom se ozval hlasitý výbuch a on spatřil samotného Voldemorta, Rona klesajícího k zemi v Hermionině náručí a jeho milovanou, když se na ni svalila jakási knihovna.
Všechno se seběhlo tak rychle, že ani nestačil zasáhnout.
„NÉÉÉÉÉÉ!!!“